já: spálené ruce, nohy, uši, tváře, krk, oteklé oči, ruce, nohy, rozpraskaný rty, po dnešku i zrasované nohy a kolena v háji.

Není nad aktivní prázdniny.

Bulhaři jsou úchylové a nemají pud sebezáchovy.

22. 8. - neděle

Ráno vstáváme pozdě a balíme volně. V plánu je sestup z hor do Predelu a večeře v hospodě.

Klesáme klečí k chatě Janorov, většina dává pivo.

Do Predelu jdou 2 cesty: červená přes strašnej kopec a žlutá rovnou dolů, ale pak do vesnice a po silnici. Vítězí zkopečná cesta.

S Pájou bloudíme, ztrácíme značku, musíme se kus vrátit. Narážíme na Petra (vázal si koleno). Bloudíme s Petrem.

Vtipálek značkař tu vedl žlutou třemi směry. Vyber si.

Dlouho klesáme, ostatní nikde. Doháníme je tak po 1,5 hodině, čekají na lavičce u stolu. Dáváme oběd (Petr, Pája a já) - ostatní tvrdí, že nemají hlad. (Určitě se šetří na večeři.) Další klesání, jedna část lesa je po požáru úplně zpopelnělá.

Přicházíme na silnici (zkoušíme Asociace, ale moc nám to nejde). Přestávám mít sílu jít. Následuje 5 km polní cesty (s hlídacími psy s vizáží medvěda), pak frekventovaná silnice, taxikář nás posílá zkratkou 4 km po jiné silnici -> obešli jsme tím Predel, musíme se vracet po další silnici.

Asi umřem.

Všichni se zoufale potácíme, máme za sebou hodně přes 20 km. Pavel v jednu chvíli už zoufalství nevydržel a prohlašuje, že nejsme v Predelu, ale v pr...

Každý Bulhar nás posílal jiným směrem, jsou to úchylové.

Mraženica dobyta!

Večeře: tartor (polévka z kyselého mléka a nastrouhané okurky)
okurkový salát (od vedoucího)
sirene po šopski -> lečo s balkánem, a kaškaval -> upečený nakyslý sýr (já)
chleba, víno
čaj, kakao, mastika (Piraňa, Majka -> destilát 47% s chutí pendreku a vzhledu gelu na vlasy)

Hospodská nás nechává přespat na louce za hospodou.

Máme hlad.

23. 8. - pondělí

V Mraženici nám slíbili, že nám ráno otevřou a udělaj nám palačinky. Kolem stanů nám pobíhalo nadrzlé hříbě. Snažilo se sežrat můj batoh. Palačinky jsme dostali (já jednou s čokoládou a druhou s medem), ale byly maličké, ještě pořád máme hlad.

Petr se šel zeptat lidí na zastávce, kdy jede autobus do Blagoevgradu. Řekli, že nevědí. Že kdyby věděli, tak nečekají.

Jeli jsme autobusem ve dvanáct. Změnil se plán pochodu, přejedeme do Rilského Manastýru, 3 dny budeme v Rile a zase dolezeme do Manastýru.

Na náměstí kupujeme 2 jakési pizzy za 0,6 LV jednu. S Pájou hlídáme batohy, ostatní jdou nakupovat jídlo.

Kupujeme si ještě jednu pizzu a slanou, mastnou buchtu naplněnou balkánem.

Ostatní prý chtěli koupit opalovací krém. Vešli do drogerie a bulharsky se ptali: "Máte opalovací krém?" Prodavačka přikývla: "Ňama." - "A kolik stojí?" Opět přikývnutí: "Ňama!" - "No tak nám ho ukažte!" Prodavačku už jímal amok, zuřivě kývala hlavou a zařvala: "Ňama!" (tedy "nemám!")

Autobus do Rilského Manastýru nám jel ve tři, v klidu jsme čekali. Najednou Piraňa vstal a povídá: "A... Hm... Arrival je příjezd, ne...? Já že máme napsanej příjezd do Prahy už na sobotu a ne na neděli... Tak jestli to... tam třeba nemáme... Bejt dřív... nebo tak něco..."

Panika se rychle rozšířila, já s Pájou jsme se blaženě usmívaly, protože by se pak nestihlo vlízt do hor.

Nakonec přišel Majk a řekl, že se na to ptal v Praze, že prý neměli volnou kolonku na odjezd, tak to napsali do příjezdu.

Do Manastýru nás vezl šílený řidič neuvěřitelnou rachotinou. Aspoň neměl předek autobusu vylepšený plakáty z Playboye jako ten ráno.

Manastýr je krásná patrová budova, dřevěná, malovaná, uprostřed na nádvoří je velký kostel. Pohybuje se tu hodně bulharských turistů, sem tam i mnich (jeden kulhavej, s hrbem, hubenej, vysokej tu občas přeběhne kolem).

Petr s Pavlem (a ostatní taky) psali pohledy.

Mají tu čupr veřejný záchod s umyvadlama a vysokejma kohoutkama -> s Pájou zneužíváme situace a myjeme si vlasy.

Stany stavíme u řeky za městem. Vaříme špagetovou omáčku a s instantníma nudlema, dojídáme Obyčejné sušenky. Co si bez nich počneme?

Pája po jídle zvolala: "Něco na mě padlo!" Deprese? Únava? Cholera? Ne - ptačí trus do vlasů.:-)

Jsem nucena přečíst nahlas poznámky k deníku, Petr, Pavel i Pája se smějeme, ostatní mají spíš děs v oku. Neznají mě ani moje remcání. Martina se pak zeptala: "A to to na tebe působí tak depresácky?" Hahahahá!

24. 8. - úterý

Ráno je zima a mokro, ale musíme sbalit stany a vylézt do Rily, stanovat se tu nesmí.

Za Manastýrem si kupujeme čerstvý chleba, máslo, někdo ovčí jogurt a podruhé snídáme.

Do hor vyrážíme až po jedenácté.

Čeká nás na prvních třech kilometrech převýšení 1100 metrů.

Stoupáme je ale po cestě, zprvu lesem, děláme celkem často zastávky, takže pohoda. No, skoro.

Dosušujeme stany, sbíráme maliny.

V horách se pasou stáda koní, většinou se zvoncema a hlídacím psem.

Dokonce nám stáli párkrát v cestě.

Koňové!

A viděla jsem jasoně červenookýho!

Těsně před nějakou chyží scházíme z cesty. Myjeme se v tůňce, pereme, kluci hledají vodu. K večeři děláme "bešamelovou omáčku s česnekem" a instantní nudle, chleba, čaj Lapsong Suchong (jak uzený) a kolujeme sušenky.

Na dohled je stádo koní. Měsíc dělá úžasný stíny.

25. 8. - středa

Jsme vzbuzeni stádem sedmi koní. V noci přišli až úplně k našim stanům. Jeden odvaha přidupal k našemu stanu a strkal nám do něj čenichem. S Pájou jsme se trochu zarazily, protože tam zrovna byl chleba -> bály jsme se o stan i o chleba. :-) Martina je zaplašila (2 metry odcouvali). Vždycky k nám nenápadně přicourali, když jsme vařili snídani. Piraňa je plašil tím, že vylezl na skálu (přidal tak ke svým dvěma metrům ještě tři další).

Udělali jsme si "Indonéskou omáčku s ovocem" a jedli k tomu chleba. Byl to docela blaf.

Roman drbal jednoho koně na boku. Stádo si na chvíli lehlo a usínalo, ale když jsme balili stany, utekli.

Konečně jeden den, kdy se s balením můžeme flákat. Bereme vodu u pramene. Lezeme na hřeben, tam na rozcestí shazujeme batohy. Je tam stádo 21 koní! (Ale tyhle mají sem tam zvonec. Ty ráno neměli ani podkovy.)

Petr hlídá batohy, my se jdeme podívat na 7 jezer. Až dolů k nim jsme nelezli (kdo by pak šplhal nahoru). Cestou potkáváme grupu bulharských skautů a 200 m za nimi karavanu oslů s jejich bagáží. 7 jezer je turistická atrakce, je tu hrozně Bulharů a halekaj na sebe. Doufám, že je příšera ze 7 jezer sežere.

Po cestě proti nám běžel kůň (skoro hříbě). Pavel si mu stoupnul do cesty, že ho jako vyfotí. Kůň zařehtal, Pavel uskočil, fotka prý nebude.

Stoupáme už s bagáží a Petrem přes vrcholy. Ale tady mají kopcovitý charakter, proti Pirinu pohoda. Žádný skály, ale tráva a kytky.

Děláme dlouhý přestávky. Velký kopec - Maljovice - taky jsme ho přežili. (No, s hekáním...) Nahoře sbíráme kamení, Majk usíná.

Už jenom scházíme sutí (ale s cestičkou) k jezeru a stavíme stany. Hrajeme macháčka. K večeři máme rajskou s isntantníma nudlema. Máme hlad, děláme ještě slepičí polívku.

Po skalách za námi běhá lasička. Páje zbývá jen 5 LV, je z toho deprimovaná (musí z toho ještě 2,5 dne jíst -> nezbyde jí na záchod).

Zítra jen vylezeme zpátky tu suť (hroznej krpál), jeden kopeček a slezeme 1500 m (výškovejch) k Manastýru. Bude poslední pochodovej den.

Nemůžu najít ponožky a šálu na spaní. Beru si 2 normální ponožky.

Je mi zima.

Už je mi teplo.

26. 8. - čtvrtek

Ráno pozorujeme jednoho turistu, jak šplhá ten náš kopec. Trvalo mu to tři čtvrtě hodiny. Ach jé... Ještě než jsme vyrazili, na kopec leze asi 20 Bulharů, většinou postarších. Jeden z nich kromě batohu táhne i dvě igelitky. Vsázíme si, na kterém kameni ho skolí infarkt. Další turista s oranžovou krosnou skáče na opačnou stranu od cesty. Zešíleli.

Taky vyrážíme. Nad vodou mě drží myšlenka, že je to poslední kopec čundru.

Hu! Dobře to šlo.

Bulhary jsme dokonce dohnali.

Nacházíme modrou -> zbývá jen sestup. Před ním máme pauzu. Martina zpívá jednu písničku z Medvídka Pú, já jsem řekla kus Svatební košile a Petr pohádku:

Pohádka se smutným koncem

Žil byl jeden mladý král. Neměl královnu, byl svobodný. Jednoho dne si vyjel na koni do hor. Dole pod sebou spatřil jezero a u něj krásnou, bledou dívku. Sestoupil s koně k vodě a potichu přistoupil k dívce. Než ji stihl oslovit, dívka se přeměnila v bílou labuť. Král zvolal: "Krásná labuti, miluji tě, staň se mou ženou!" Labuť polekaně zatřepala křídly a povídá: "Můj králi, má podoba se mění. Jsem prokletá. Vysvobodit mě můžeš jenom, když se ti podaří uhlídat všechny čtyři mé podoby. Má to ovšem ještě jednu podmínku. Za celou dobu mě ani jedenkrát políbit nesmíš." S těmito slovy se vzepjala a odletěla do hor.

Král se za ní rozjel na koni, nakonec však koně musel nechat být, protože mu ve skalách mnoho platný nebyl. Tři dny bloudil král v horách, když na sklonku třetího dne na louce zastavil. Na louce rostla sněhobílá růže. Královi došlo, že růže je druhou podobou krásné dívky. V tom okamžení se mlhou růže zastřela a zmizela. Král opět bloudil v horách, únavou již umdléval, ale vydržel, po třech dnech k lesu došel. V lese stála mezi stromy bělostná bříza. Král poznal v ní krásnou dívku. Zachvátila ho touha na kůru břízu políbit. Už se k ní sklonil, ale včas si vzpomněl na její varování a odtáhl se. Bříza se zahalila mlhou a zmizela. Král opět tři dny bloudil, hlady a žízní umdléval. Naděje ho již opouštěla. Večer doputoval k horskému plesu. Sklonil se nad chladivou hladinu, nabral vodu do dlaní a sotva se jeho rty dotkly vody, z horského plesa se ozval výkřik dívky. Král pochopil, že jezero je čtvrtou proměnou prokleté dívky a že dívku právě políbil.

Král ještě dlouhý život žil, nikdy se neoženil a krásnou dívku již nikdy nespatřil.

Sestup trval tři hodiny. Šli jsme po úzké pěšině s ostrými keři a kluzkou trávou, na přímém slunci, prudce z kopce, bolely nás kolena, otravovaly nás mouchy. Zase mi otekly ruce. Propadala jsem nejčernější možné náladě.

Ke konci (už v lese) jsem si začala zpívat. Nejdřív Morituri te salutant ("Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína..."), pak Tisíc mil ("V nohách mám už tisíc mil...") a pak Bláznovu ukolébavku. Samé veselé...

Konečně jsme dopajdali k Manastýru. Jásala bych, mít na to energii a náladu.

S Pájou jsme se umyly na záchodech. Kompletně. Úleva... Pak jsme dali pozdní oběd (kolem čtvrté).

Následuje nákup chleba, část odchází na pivo. Lezu do obchodů se suvenýry. Hned se vedle mě zjevuje babka - prodavačka a spustí bulharsky. Říkám: "Az nje sm Bulgar, az sm Čech. Já vám nerozumim." Paní znatelně zpomalí a vysvětluje, že u ní nakupují Bulhaři, Češi, Slováci, Poláci, Francouzi, Italové, Rusové..., ...a jestli nechci obrázek Ivana Rilského. Nechci. A bohorodičku s dítětem? Taky ne. Radši prchám, svatých má paní v zásobě určitě ještě hodně.

Večer jdeme na stejné místo jako v pondělí. Přespává tu i šest Slováků.

Hrajeme macháčka a městečko Palermo. Večeříme gulášovku s nudlema a hromadou chleba. Spí s námi hárající fena a jejích pět nápadníků.

27. 8. - pátek

Ráno odjíždíme autobusem v devět do Dubnice. (Slováci jedou taky -> máme skoro československý autobus.)

Tam přestupujeme na směr Sofie. (Bulharské značení mě nepřestává fascinovat. Míjeli jsme ukazatel Sofie - 80 km, Dubnica - 20 km, ovšem v Dubnici byla šipka Sofie - 70 km. Deset kiláků sem nebo tam, proč lpět na detailech.)

Při přestupu Petr kupuje jakýsi hnědý páchnoucí nápoj z ječmene (chutná jako divná přesnídávka) a ovčí jogurt. Nemůže najít lžíci. Ani nikdo okolo nemá lžíci. Hlad zaháníme tím pitím.

V Sofii nás z autobusu vyhnali na úplně jiném nádraží někde na kraji města. Kupujeme si jízdenky na tramvaj podle rad trafikantky. Čekáme na devatenáctku.

Tramvaj nejede.

Už projelo osm tramvají, ani jedna 19. Petr chce jíst jogurt rukama.

Čtvrtíme si dvacetigramovou sušenku. Část mého dílu padá na refýž. Než stihnu zareagovat, Petr se shýbá a polámaný kousek jí. Sprosťák! Ten byl můj!

V tramvaji za jednu jízdu do centra nás zkontrolovali tři různí průvodčí. První nás chtěl zpokutovat po 5 LV, nemáme lístky za bagáž. Po hádce nám lístky prodává (po 0,5 LV).

Původní plán byl jet večer tramvají za město, tam přespat a ráno jet zpátky. Po zkušenostech s městskou dopravou ale budeme radši nocovat na nádraží. Batohy shazujeme na vlakáči. Střídáme se, nakupujeme věci domů. Petr, Pavel, Pája, Piraňa a já jdeme až jako druzí. Ostátní nám popisují cestu na trh.

Tržnice je parádní. Prodávají tu úplně všechno, člověk se proplétá od jednoho stánku ke druhému. Mají tu švestky (0,3 LV za kg), maliny!, ořechy, chleba, spreje proti blechám, sýry, maso, ryby, oblečení, olivy, alkohol, kebabčata, máslo (na váhu), houby, bylinky, sušenky, bonbony... Prostě všechno!

Takže nakupuju s klukama:
rodičům - rakiji, med, kaškaval (sýr), kilo čerstvých fíků
Alešovi a Blance - malou mastiku, čokoládu
Lukášovi a Lucce - oříšky, sýr
Martinovi - malou rakiji
Denise - levanduli
Zuzce - chalvu
Ivě - sušenky a bonbony *)
Pájovi - bonbony *)

*) to až na nádraží, na trhu mě to tak neinspirovalo

Pak se rozdělujeme, dál už se potuluju jen s Pájou.

Jo a mám kilo švestek. Nemytých. Dlabeme je tak.

Pája minule neviděla kostel, jdeme tam. Nejdřív myslíme, že je zavřeno -> jen sedíme před vchodem. Pak (díky Páje) nacházíme jiný vchod - otevřený.

Zrovna tam končí mše zpívaná popem a tříčlenným sborem. Zpěv to tu oživuje a nadnáší. Sedíme i po skončení na židlích, tím pádem slyšíme i jakousi zádušní mši nebo modlitbu, taky zpívanou. Žasneme. Nad vším.

Pak jdeme do McDonalda na záchod a zmrzlinu (0,29 LV). Na nádraží už nás všichni vyhlížejí. Petr s Pavlem večeřeli v hospodě. Tradiční jídla jim moc nechutnala.

Čekáme, pijeme, jíme, čteme si, povídáme. Motá se kolem nás divný chlápek v kravatě. Nějaký bezdomovec tu zvrací a močí zároveň. Radši se přemisťujeme do čekárny nádraží autobusového. Tady je to čistší a otevřeno má být nonstop (na vlakáči je zavřeno od půlnoci do pěti).

Dá strašnou práci neusnout. S Pájou a Petrem hrajeme kostky, pak i s Piraňou Člověče, nezlob se (vyrobené na koleni). Chlap s kravatou se sem přesunul za námi, sedí u stolku v kavárně.

V jednu přichází 3 policisté a snaží se nás vyhodit. Hádka. Výsledkem je, že se přesouváme o 5 metrů vedle "do kavárny", kupujeme 1 láhev minerálky a upíjíme ji do čtyř do rána, kdy se čekárna prý otevírá. V pět se stěhujeme zpět na původní sedačky. Podřimujeme.

Ať žije matfyzácký Člověče!

28. 8. - sobota

S Pájou jdeme na záchod a koupit chleba, při návratu nacházíme jen Pavla, ostatní už jsou na nástupišti. Petr někde panikaří a hledá nás.

Na autobusáku pijeme čaj (kotlíkovej) a čekáme na desátou hodinu.

Opět šílené bulharské komplikace, chtějí nás nacpat do linky v devět. Když neustupujeme, vztekají se.

V našem autobusu jsou 4 lidi na stojáka, musíme dohnat spoj v devět a přepustit je tam.

Autobus se rozbíjí. Řidiči odklápějí za jízdy podlahu a snaží se cosi opravit. Kabely propojují ve stylu náhoda, třeba se to povede, když je spojíme takhle.

Na hranicích čekáme nejprve 2 hodiny na nový autobus ze Sofie, pak 3 hodiny ve frontě a 1 hodinu jen tak preventivně, už když jsme na řadě. Bez úplatků bychom tu zkysli 2x déle.

Řidiči se snaží dohnat zpoždění, prakticky se nezastavuje.

Filmy (anglicky s bulharskýma titulkama):
Vykoupení z věznice Shawshenk, XXX (s tím jsem se mořila sama asi hodinu, pak vypli zvuk a mně zbyly bulharský titulky, přidala jsem se k ostatním a usnula).

K jídlu máme každý čtvrtku chleba se čtvrtkou paštiky. Majk otevírá becherovku.

29. 8. - neděle

Snídaně je o sušenkách. Do Brna přijíždíme v deset. Loučíme se s Martinou, Romanem a Janou. Majk a Pavel běží koupit něco k jídlu. Autobus nám málem ujíždí.

Abychom neremcali, že chceme na záchod (poslední zastávka byla ve tři ráno), pouští nám Indiana Jonese a křížovou výpravu. Asi v půl jedné vjíždíme do Prahy.

Jsem příjemně unavená a apatická. Ještě dojet busem do Lípy a jsem doma!

Jsem doma a zbývá jediné: poděkovat.

Děkuju za to, že jsme všichni v pořádku přežili. Děkuju za počasí, protože když nám došel opalovací krém, zatáhlo se, ale nepršelo. Děkuju za smích - ať už byl zrovna hysterický, uklidňující, zoufalý nebo jen prostě upřímný. Děkuju za jídlo, za hlad a za chvíli, kdy jsme se mohli přecpat suchým chlebem. Děkuju za vytrvalost ostatních, která mě pokaždé přinutila vzchopit se. Děkuju za zvířata v horách, rostliny na horách, slunce za horama i za hory samotné. Děkuju za partu, která i přes občasné ostré hrany držela pohromadě. Děkuju za obětavost a ochotu všech okolo. Děkuju za to, že se máme všichni kam vrátit. Děkuju za remcání druhých, protože jsem viděla, že v tom nejsem sama. Děkuju za všechny, kteří nám cestou pomáhali.

(týden první zde)